1Přednímu z kantorů Jedutunovi, žalm Davidův. (1a) Vždy předce k Bohu má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé.

2Vždyť předce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se škodlivě.

3Až dokud zlé obmýšleti budete proti člověku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stěna nachýlená jste.

4Však nic méně radí se o to, jak by jej odstrčili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrořečí, ale u vnitřnosti své proklínají. Sélah.

5Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé.

6Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.

7V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest.

8Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah.

9Jistě žeť jsou marnost synové lidští,a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost.

10Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce.

11Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc,

12(Psalms 62:13) A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutků jeho.