1A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

2Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

3Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

4Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

5Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

6Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

7Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

8Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

9Delší jest míra její než země, a širší než moře.

10Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

11Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

12Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

13Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

14Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

15Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

16Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

17K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

18Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

19A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

20Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.