1Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.

2Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.

3Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.

4Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.

5Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.

6V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,

7K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,

8Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.

9K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.

10Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.

11Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.

12Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?

13Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.

14Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.

15Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.

16Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.

17Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.

18Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.

19Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.

20Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?

21Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.

22Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.

23Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.

24Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,

25Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.

26On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.

27Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji,připravil ji, a vystihl ji.

28Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.