1Davidův. Požehnaný Hospodin skála má, kterýž učí ruce mé boji, a prsty mé bitvě.

2Milosrdenství mé a hrad můj, útočiště mé, vysvoboditel můj, a štít můj, protož v něhoť já doufám; onť mi podmaňuje lidi.

3Hospodine, co jest člověk, že se znáš k němu, a syn člověka, že ho sobě tak vážíš?

4Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.

5Hospodine, nakloň svých nebes a sstup, dotkni se hor, a kouřiti se budou.

6Sešli hromobití a rozptyl je, vypusť střely své a poraz je.

7Vztáhni ruku svou s výsosti, vysvoboď mne, a vytrhni mne z vod mnohých, z ruky cizozemců.

8Jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich jest pravice lživá.

9Bože, píseň novou zpívati budu tobě na loutně, a na desíti strunách žalmy tobě prozpěvovati,

10Dávajícímu vítězství králům, a vysvobozujícímu Davida, služebníka svého od meče vražedlného.

11Vysvoboď mne, a vytrhni mne z ruky cizozemců, jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich pravice lživá.

12Aby synové naši byli jako štípkové zdárně rostoucí v mladosti své, a dcery naše jako úhelní kamenové, tesaní ku podobenství chrámu.

13Špižírny naše plné ať vydávají všelijaké potravy; dobytek náš ať rodí na tisíce, a na deset tisíců v stájích našich.

14Volové naši ať jsou vytylí; ať není vpádu ani zajetí, ani naříkání na ulicích našich.

15Blahoslavený lid, jemuž se tak děje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest.