1Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka, a skrýváš se v čas ssoužení?

2Z pychu bezbožník protivenství činí chudému. Ó by jati byli v zlých radách, kteréž vymýšlejí.

3Neboť se honosí bezbožník v líbostech života svého, a lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí.

4Bezbožník pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic; všecka myšlení jeho jsou, že není Boha.

5Dobře mu se daří na cestách jeho všelikého času, soudové tvoji vzdáleni jsou od něho, i na všecky nepřátely své fouká,

6Říkaje v srdci svém: Nepohnuť se od národu až do pronárodu, nebo nebojím se zlého.

7Ústa jeho plná jsou zlořečenství, i chytrosti a lsti; pod jazykem jeho trápení a starost.

8Sedí v zálohách ve vsech a v skrýších, aby zamordoval nevinného; očima svýma po chudém špehuje.

9Číhá v skrytě jako lev v jeskyni své, číhá, aby pochytil chudého, uchvacujeť jej, a táhne pod sítku svou.

10Připadá a stuluje se, dokudž by nevpadlo v silné pazoury jeho shromáždění chudých.

11Říká v srdci svém: Zapomenulť jest Bůh silný, skryl tvář svou, nepohledíť na věky.

12Povstaniž, Hospodine Bože silný, vznes ruku svou, nezapomínejž se nad chudými.

13Proč má bezbožník Boha popouzeti, říkaje v srdci svém, že toho vyhledávati nebudeš?

14Díváš se do času, nebo ty nátisk a bolest spatřuješ, abys jim odplatil rukou svou; na tebeť se spouští chudý, sirotku ty jsi spomocník.

15Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál.

16Hospodin jest králem věčných věků, národové z země své hynou.

17Žádost ponížených vyslýcháš, Hospodine, utvrzuješ srdce jejich, ucha svého k nim nakloňuješ,

18Abys soud činil sirotku a ssouženému, tak aby jich nessužoval více člověk bídný a zemský.