1I sešli se k němu farizeové a někteří z zákoníků, kteříž byli přišli z Jeruzaléma. 2A uzřevše některé z učedlníků jeho obecnýma rukama (to jest neumytýma) jísti chleby, reptali o to. 3Nebo farizeové i všickni Židé nejedí, leč by ruce umyli, držíce ustanovení starších. 4A z trhu přijdouce nejedí, leč se umyjí. A jiné mnohé věci jsou, kteréž přijali, aby zachovávali, jako umývání koflíků, žejdlíků a medenic i stolů. 5Potom otázali se ho farizeové a zákoníci: Proč učedlníci tvoji nezachovávají ustanovení starších, ale neumytýma rukama jedí chléb?

6On pak odpověděv, řekl jim: Dobře o vás pokrytcích prorokoval Izaiáš, jakož psáno jest: Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne.

7Ale nadarmoť mne ctí, učíce učení, kterážto nejsou než ustanovení lidská.

8Nebo opustivše přikázání Boží, držíte ustanovení lidská, totiž umývání žejdlíků a koflíků; a jiné mnohé věci těm podobné činíte.

9I pravil jim: Čistě vy rušíte přikázání Boží, abyste ustanovení své zachovali. 10Nebo Mojžíš pověděl: Cti otce svého i matku svou, a kdož by zlořečil otci nebo mateři, ať smrtí umře. 11Ale vy pravíte: Řekl-li by člověk otci neb mateři: Korban, to jest, dar, kterýžkoli jest ode mne, toběť prospěje, 12A nedopustíte mu nic více učiniti otci svému nebo mateři své, 13Rušíce přikázání Boží ustanoveními vašimi, kteráž jste ustanovili. A mnohé těm podobné věci činíte.

14I svolav všecken zástup, pravil jim: Slyšte mne všickni a rozumějte. 15Nic není z zevnitřku vcházejícího do člověka, což by jej poskvrniti mohlo; ale to, což pochází z něho, toť jest, což poskvrňuje člověka. Má-li kdo uši k slyšení, slyš.

17A když všel do domu od zástupu, tázali se ho učedlníci jeho o tom podobenství. 18I řekl jim: Tak jste i vy nerozumní? Což nerozumíte, že všecko, což z zevnitřku do člověka vchází, nemůže ho poskvrniti? 19Nebo nevchází v srdce jeho, ale v břicho, a potom ven vychází, čistěci všeliké pokrmy. 20Ale pravil, že to, což pochází z člověka, to poskvrňuje člověka. 21Nebo z vnitřku z srdce lidského zlá myšlení pocházejí, cizoložstva, smilstva, vraždy, 22Krádeže, lakomství, nešlechetnosti, lest, nestydatost, oko zlé, rouhání, pýcha, bláznovství. 23Všecky tyto zlé věci pocházejí z vnitřku a poskvrňují člověka.

24A vstav odtud, odšel do končin Týru a Sidonu, a všed do domu, nechtěl, aby kdo o něm věděl, ale nemohl se tajiti. 25Nebo uslyševši o něm žena, jejížto dcerka měla ducha nečistého, přišla a padla k nohám jeho. 26(Byla pak ta žena pohanka, Syrofenitská rodem.) I prosila ho, aby ďábelství vyvrhl z její dcery. 27Ale Ježíš řekl jí: Nechať se prve nasytí synové; nebť není slušné vzíti chléb synů a vrci štěňatům. 28A ona odpověděla a řekla mu: Ovšem, Pane, nebo štěňátka jedí pod stolem drobty synů. 29I řekl jí: Pro tu řeč jdi, vyšloť jest ďábelství z tvé dcery. 30I odšedši do domu svého, nalezla děvečku, ana leží na loži, a ďábelství z ní vyšlo.

31Tedy odšed zase z končin Tyrských a Sidonských, přišel k moři Galilejskému, prostředkem krajin Desíti měst. 32I přivedli jemu hluchého a němého, a prosili ho, aby na něj ruku vzložil. 33A pojav jej soukromí ven z zástupu, vložil prsty své v uši jeho, a plinuv, dotekl se jazyka jeho. 34A vzezřev k nebi, vzdechl, a řekl jemu: Effeta, to jest, otevři se. 35A hned otevříny jsou uši jeho, a rozvázán jest svazek jazyka jeho, i mluvil právě. 36I přikázal jim, aby žádnému nepravili. Ale jakžkoli on jim přikazoval, předce oni mnohem více ohlašovali. 37A převelmi se divili, řkouce: Dobře všecky věci učinil. I hluchým rozkázal slyšeti, i němým mluviti.