1Odpověděv pak Job, řekl:

2I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?

3A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.

4Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

5On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.

6On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.

7On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.

8On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

9On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

10On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.

11Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

12Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?

13Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

14Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?

15Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.

16Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,

17Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

18Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.

19Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

20Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.

21Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.

22Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.

23Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

24Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

25Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.

26Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.

27Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:

28Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.

29Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?

30Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,

31Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

32Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

33Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

34Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

35Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.